Osteochondróza
Kloubní osteochondróza je velmi závažné onemocnění mladých koní všech plemen. V mnoha případech mohou být velmi jemné defekty kloubní chrupavky
a subchondrální kostní tkáně příčinou subklinických potíží koní v tréninku. Velké typické osteochondrotické defekty postihující kloub hlezenní
nebo femoropatelární jsou z hlediska vrcholného využití koně prognosticky problematické. Při omezení výkonnosti sportovních a dostihových koní
se spíše setkáváme s diskrétními subchondrálními lézemi spěnkového, korunkového a karpálního kloubu.
Postižení koně mohou kulhat, kloub je naplněn, na pasívní pohyby bolestivý. Pečlivé rentgenologické vyšetření umožňuje zjistit rozsah léze, fragmentaci
a velikost disekátu, pokročilost osteoartritických změn.
U řady koní, kdy byla mírná osteochondróza odhalena včas, se daří artrotomicky potíže vyřešit a vrátit koně do plnohodnotné zátěže.
V současnosti se tyto defekty řeší šetrněji atroskopickým ošetřením, které je ve vyspělých zemích u koní používáno již více než deset let.
Aseptický zánět spěnkového kloubu
Mnoho trenérů dostihových koní si stěžuje, že nemohou svého svěřence dostatečně intenzivně zatížit, protože koně bolí spěnkové klouby hrudních končetin. Klinicky se jedná o jednoduchou nekomplikovanou synovitidu a kapsulitidu, která je typická neochotou k pohybu, zkrácením kroku, zvýšenou náplní kloubu, temperací a bolestivostí při pasívních pohybech. Koně s tímto onemocněním nejsou schopni rychle cválat.
Rentgenologickým vyšetřením zpravidla nezjistíme poškození kloubních ploch, subchondrální kostěnné tkáněa výrůstky na okrajích kloubu.
Podstatou akutního až subakutního zánětu je přetížení kloubních struktur při jejich nedostatečné adaptaci na zvolenou intenzitu zátěže.
Onemocnění při včasné detekci a omezení pohybového režimu spontánně odezní.Léčba kortikoidy nebo glykosaminoglykany je jednou z alternativ ošetření.
Za stěžejní však považuji postupný návyk zvířete na intenzitu práce, pečlivé zohlednění vad postoje hříběte (zvláště predisponující jsou dlouhé měkké spěnky) při indikaci zátěže.
Chronická hypertrofující (vilonodulární) synovitida
Přejde-li výše popsané onemocnění do chronicity, dochází uvnitř kloubu k zmobilizování ochranných mechanismů
a na nejvíce exponovaném místě na tlak – dorzální ploše III. metakarpu - vznikne vazivový polštář, který brání při nadměrné extenzi jeho traumatizaci.
Fibrózní tkáň hypertrofuje, může zkostnatět, omezuje rozsah pohybu kloubu a způsobuje pohybový deficit.Koně s tímto onemocněním nemusí kulhat,
ale vykazují zvětšení spěnkových kloubů v dorzální části, pasívní flexe je bolestivá, krok je zkrácen, fáze dopadu ztrácí svou pružnost.
Vedle klinických příznaků pomůže při detekci onemocnění rentgenové vyšetření, které často odhalí osteolýzu III. metakarpu těsně nad spěnkovým kloubem,
kde na kost nasedá vazivová tkáň. Postižené koně může do plnohodnotné zátěže vrátit většinou pouze artrotomické nebo artroskopické ošetření.
Léze mohou při vážné vadě postoje recidivovat.
Nitrokloubní zlomeniny
Závažným perakutním problémem dostihových koní, který však velmi rychle přechází do chronicity a může vést k podstatnému ovlivnění výkonnosti,
jsou nitrokloubní zlomeniny karpálních kostí. Onemocnění se sice projeví bezprostředně po dostihu nebo intenzivnější práci výraznými pohybovými potížemi,
ale mnozí trenéři je připíší přetížení a nevěnují mu po odeznění akutní fáze pozornost. Velké je pak jejich rozčarování, když si při snížené výkonnosti vyžádají ortopedické vyšetření a zjistí se, že příčinou potíží koně jsou zanedbané intraartikulární zlomeniny, které způsobují destrukci kloubu a téměř vylučují další zátěž.Klinicky se karpální zlomeniny vyznačují zduřením v dorzální části kloubu, krepitací a bolestivosti při pasívní flexi.
Rozsah zlomeniny a stupeň postižení kloubu artrózou určí poměrně přesně rentgenové vyšetření. V terapii se velmi efektivně uplatňuje včasná artroskopická extrakce fragmetnu, resp. intraartikulární rekonstrukce vhodným osteosyntetickým postupem (tažné šrouby).
Prognóza z hlediska využití koně v dostihovém provozu závisí na včasnosti diagnózy a operační léčby.
Osteoartritida
Společným východiskem všech závažnějších patologických kloubních procesů je vznik degenerativních kloubních změn - artrózy.
V posledních letech se v litaratuře stále více vyzvedává její chronický zánětlivý charakter, a proto se raději tento stav kloubu označuje jako osteoartritida.
Zánětlivé epizody ve vývoji onemocnění vedou k periodickému zhoršování stavu kloubu, prohlubování změn a zvýrazňování jinak většinou subklinického onemocnění.
Patologický proces může postihnout všechny klouby, ale ve spojitosti s omezením výkonnosti se u dostihových koní jedná nejčastěji o změny ve spěnkovém
a karpálním kloubu, u sportovních koní trpí nejvíce kloub kopytní a hlezenní. Rozvoj osteoartritidy limituje potenciál výkonnosti koně.
Příznaky artrózy jsou typické: počáteční ztuhlost koně, pozátěžové kulhání, pozitivita provokačních zkoušek.
Rentgenologické vyšetření odhalí závažnost degenerativních změn spočívajících hlavně v osteoskleróze subchondrální kosti, deformitách kloubních ploch, formování marginálních osteofytů. Při podotrochlóze se vedle výše uvedených radiografických příznaků hodnotí ještě tvar a struktura střelkové kosti
a velikost a charakter sezamských kanálů. Při špánku je důležitý stupeň osteolýzy subchondrální kosti v distálních nepohyblivých kloubech hlezna.
Léčba artrotických změn ve smyslu obnovení výkonnosti koně k původní úrovni je téměř nemožná. Vždy se je nutné smířit s tím, že při artróze se stav kloubu může zátěží spíše zhoršit než zlepšit.
Existuje však rozsáhlé spektrum artroprotektivních léčiv, která při včasném a správném použití mohou režim osteoartrotického kloubu velmi pozitivně ovlivnit. Přípravky jsou na bázi glykosaminoglykanů a jsou dostupné v perorálních i injekčních formách.
