Pes domácí, Canis lupus familiaris, patří podle taxonomického zařazení do řádu Carnivora (šelmy), podřádu Caniformia a čeledi Canidae (psovití).
Pro příslušníky řádu je charakteristický úplný sekodontní chrup s velkými špičáky a nápadně zvětšenými trháky, mohutně vyvinuté žvýkací svaly a válcovitý kloub připojující dolní čelist k lebce, který umožňuje pohyb pouze nahoru a dolů, díky čemuž je možné vyvinout v čelistech velký tlak. Žaludek šelem je jednoduchý, střevo krátké, slepé střevo je zakrnělé nebo úplně chybí. Všechny tyto znaky jsou přizpůsobením k lovu kořisti a ke zpracování a trávení živočišné potravy. I když, se v rámci řádu Carnivora vyskytují také druhy všežravé a dokonce i býložravé, pro většinu jsou základní složkou potravy živočišné tkáně. Dělí se na obligátní masožravce, kteří jsou na příjmu živočišné potravy životně závislí a fakultativní masožravce, kteří vedle živočišné potravy dokáží využívat také rostlinné zdroje. Podle podílu živočišné složky v potravě se dále rozlišují druhy: hyperkarnivorní, mezokarnivorní a hypokarnivorní.
Hyperkarnivorní druhy přijímají více než 70 % živočišné potravy, mezokarnivorní 50 - 70 % a hypokarnivorní méně než 30 %.
Mezi obligátní masožravce patří např. kočkovité šelmy včetně kočky domácí. Vyznačují se vysokým stupněm specializace na příjem masité potravy, čemuž odpovídají také určité metabolické odlišnosti při využití živin z krmiva. Obligátní masožravci zpracovávají jako zdroj energie přednostně proteiny a tuky, mají omezenou schopnost využívat sacharidy a nedokáží syntetizovat některé esenciální látky z prekurzorů obsažených v rostlinných zdrojích (např. vitamin A z beta-karotenu, kyselinu arachidonovou z kyseliny linolové). Mají také zvýšené nároky na přísun některých esenciálních aminokyselin (taurin, arginin) a vyžadují vysoký podíl živočišné potravy. Jsou výhradně hyperkarnivorní. Psovité šelmy (Canidae) patří mezi fakultativní masožravce a nachází se mezi nimi druhy hyper-, mezo- i hypokarnivorní. Za společného předka všech psích plemen je v současné době považován vlk obecný (Canis lupus), proto také došlo v roce 1993 k překlasifikování druhu Canis familiaris na Canis lupus familiaris, poddruh vlka obecného.
Vlk je druhem hyperkanivorním základní složku jeho výživy tvoří těla velkých býložravců. Je však velmi přizpůsobivý podmínkám prostředí i úspěšnosti lovu. Skutečné složení vlčí potravy může být velmi variabilní a zahrnuje vedle velké kořisti také drobné obratlovce, bezobratlé, ale i ovoce a další rostlinný materiál. K domestikaci psa a jeho oddělení od vlka došlo podle současných poznatků někdy před 18 000 – 32 000 lety, možná i dříve, je tedy prokazatelně nejstarším domestikovaným zvířetem.
V průběhu domestikace došlo u psa ke genetickým změnám v jeho loveckém chování a do určité míry i ve stavbě a funkci trávicího traktu. Ve srovnání s vlkem má domácí pes slabší čelisti, menší zuby, méně objemný žaludek a delší střevo. Zdivočelí psi se obecně živí spíše sběrem odpadků než lovem živé kořisti. Počátkem roku 2013 byla publikovaná vědecká práce, která se zabývala rozdíly v genomu domácích psů a vlků souvisejícími s procesem domestikace. Její závěry ukazují, že schopnost trávit efektivně škrob a další sacharidy je jedním z klíčových znaků, který urychlil proces domestikace a oddělil psa od vlka. Pes má ve srovnání s vlkem několikanásobně vyšší aktivitu genů kódujících produkci amylázy a maltázy, dvou klíčových enzymů při trávení škrobu. Schopnost trávit rostlinné složky se ukázala v raném prvopočátku domestikace jako výhodná, protože takoví jedinci dokázali lépe využívat zbytky lidské potravy. Domácí pes na rozdíl od vlka dokáže lépe zpracovat a využít rostlinnou potravu a vyžaduje menší zastoupení živočišných složek. Je ve své současné podobě spíše druhem mezokarnivorním, podobně jako lišky nebo kojoti. Odpověď na otázku, zda se ještě jedná o masožravce, nebo o všežravce, není zcela jednoznačná.
Neexistuje přesná definice hranice, která by oddělovala fakultativní masožravce od všežravců. Navzdory všem změnám, ke kterým došlo v průběhu domestikace, se základní stavba a funkce trávicího ústrojí domácího psa a vlka neliší nijak zásadně. Pes má stále chrup typický pro masožravce, přizpůsobený k trhání živočišných tkání a ne ke žvýkání a rozmělnění rostlinných pletiv. Jeho trávicí trakt je poměrně krátký a málo objemný, nejobjemnější částí je žaludek, který dokáže pojmout naráz velké množství potravy. Střevo psa je výrazně kratší a jednodušší než u pravých všežravců (např. prasete), slepé střevo je zakrnělé a nefunkční. Ve slinách psů se na rozdíl od všežravců nenachází enzym amyláza, který pomáhá při štěpení rostlinného škrobu. Z hlediska svého zoologického zařazení i z hlediska stavby trávicího traktu je tedy pes stále masožravcem.
Z hlediska výživy může být považován za všežravce, i když jeho schopnost zpracovávat rostlinné složky je přece jen menší než u pravých všežravců. Má také vyšší nároky na zastoupení živočišných bílkovin v krmivu, proto považujeme za vhodnější označovat ho jako fakultativního nebo mezokarnivorního masožravce.
Vzhledem k obrovské variabilitě plemen, která se vyvíjela v odlišných podmínkách, existují i mezi domácími psy určité rozdíly v optimálním zastoupení živočišných a rostlinných krmiv v potravě. Některé typy psů mohou být přirozeně více masožravé (např. severská plemena nebo plemena vzniklá křížením s vlkem), jiným může lépe vyhovovat vyšší zastoupení rostlinných složek. Psi jsou ve výživě velmi přizpůsobiví, proto mohou přežívat a někdy i prosperovat na široké škále různých typů diet, od čistě vegetariánských až po výhradně masitou stravu. Žádný z těchto krajních extrémů ale nepředstavuje optimální způsob výživy psa, ten musíme hledat někde mezi nimi.
Autora: MVDr. Jan Šterc, Ph.D.
